VZKAZ DUŠE: Dvě děti ano, ale třetí má přístup k lásce zakázán

„Neuvěřitelné se stalo skutečností. Tolik bolesti, stresu, uvíznutí na místě a bezmoc vystřídal klid, uvolnění a naděje na lepší zítřky. Děkuji moc Lucinko za to že jsi a pomáháš druhým. Jsem ti za to moc vděčná, Zuzka“

Řídím se jednoduchým pravidlem – pokud se mi v životě děje zvenčí opakovaně něco, co nemohu ovlivnit (např. „náhodná“ setkání se stejným typem nepříjemných lidí , opakované zmary v hledání práce/partnera či bolestivý přístup nepochopení příbuzných v rámci nějakého tématu), beru to okamžitě jako podnět pro terapii. U sebe i u klientů.

Je pro mě stále ještě neuvěřitelné, jak rychle po sezení přichází hmatatelné změny. Obvykle do dvou, tří dnů se okolí začne chovat jinak, max. do měsíce se dějí zázraky jako nová práce či osudová setkání. O to víc dechberoucí pak je sledovat, když tyto kýžené změny přijdou klidně do 2 dnů i po několikaletém trápení dotyčného, který jen netušil, že s jeho situací např.odtažité tchyně vůči vnoučatům.

Na jednom takovém příběhu jsem měla tu čest se spolupodílet díky důvěře ženy, která sice netušila, jak by šlo pomoci jejímu několikaletému bolestnému trápení, ale přesto našla odvahu říct si o pomoc. Denně byla vystavována komentářům několika členů rodiny ohledně svého 3.dítěte. od jejího narození se potkávala s bolestným i poznámkami typu „Možná by bylo lepší, kdyby se nenarodila“ nebo „Dvě starší si bereme na hlídání, ale nejmladší má k nám vstup zakázán. Je příliš malá!“

Ta žena nesmírně trpěla. Nemohla s tím nic dělat, byla v tom úplně sama a nejvíc ji trápilo, že tříletá Rozárka už situaci okolo sebe vnímá a je odmítána při pokusech přidat se ke starším sourozencům a hrát si babičky s dědou.

„NEMOHU S TÍM NIC DĚLAT, nemůžu se pohnout, MUSÍM SE NA TO DÍVAT A JEN TRPĚT!“ Vytrysklo z ní asi po 20minutách. Šílený pocit bezmoci a utrpení její i Rozárčino, které ji dennodenně drásalo, došlo konečně pochopení . Nesla si v sobě příběh, kdy se část její psychiky, její duše, topila v bahně a protože na sobě měla brnění, byla moc těžká na to,aby se vůbec pohnula. Jenom slyšela,jak její dítě opodál křičí a topí se. A ona se na to musela dívat. A nemohla se pohnout.

Emoce rádoby „špatného rodiče“, který nedokázal ochránit svoje dítě, jsme zpracoval, příběhy uzavřely, za hodinku bylo hotovo a ta úžasná žena odcházela jako vyměněná. Klidná, sebevědomá, milující schopná matka. Dostala za úkol NIC NEDĚLAT a jen pozorovat.

Jaké bylo její překvapení, když za 2 dny přišla babička s tím, že by jí chtěla jen tak pohlídat Rozárku. Celý svět se změnil během pár dní. Neuvěřitelné se stalo skutečností, maličká přestala být odmítána, maminka o ni přestala mít takový strach… A to všechno během pár dní, kdy nedělala NIC. Jenom díky její odvaze a důvěře, které si nemírně vážím. U každého jednoho člověka, který mi ji projeví. Díky vám totiž mohu být součástí zázraků, a to je práce snů.

S velkým díkem k univerzu, ve kterém se ty zázraky dějí a radost násobí,

Lucka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *