Dnes jsem si vzpomněla, jak jsem před pár nedávnými lety každé ráno vstala a „přetahovala“ se se svými vnitřními zatěžujícími přesvědčeními a programy o to, kdo pro ten JEDEN DEN vyhraje. Měla jsem jich aktivně spuštěných desítky, silně zažrané až (doslova) do kůže, a i když jsem tehdy ještě netušila, jak se s takovými programy a nepříjemnými pocity pracuje, věděla jsem, že takhle už to dál nejde. A protože jsem už po těch letech ve slepotě nedokázala vidět světlo na konci tunelu, soustředila jsem se vždy „jen“ na ten jeden DEN.

Tehdy jsem pochopila, že každý DEN je jako celá jeden ŽIVOT. Ke každému jednomu ránu jsem začala přistupovat tak zodpovědně, jako by na něm záviselo všechno až do konce života… abych následně zjistila, že de facto závisí.

Vždy až do oběda jsem se celé dopoledne znovu a znovu vědomě rozhodovala, KÝM CHCI DNES BÝT. Sice jsem nevěděla, kdo vlastně jsem a jak tím být…, ale byla jsem si jistá tím, co nejsem a být nechci ! Každodenními úzkostmi, strachy, ekzémy a svrabem/dermatilománií… Uzlíčkem nervů, němou houbou která nasávala všechny sr*čky z okolí a nosila je domů k vyprání jakožto svůj každovečerní program, jen aby všem okolo bylo dobře.

A tak nastalo to šílené každodenní období „do oběda“, kdy jsem se každou minutu znovu a znovu rozhodovala, kým jsem nebo aspoň chci být. Síla vůle. Aspoň na pár minut. A pak… pak převládly zase ty šílené pocity nicotnosti a strachu ze všeho a všech. Strachu, který bych tehdy nikomu nepřiznala, ani sobě. Ale cítila jsem ho. Byla jsem v něm chronicky, nonstop.

Poznala jsem to podle toho, že mi prostě samotné, v sobě, nebylo dobře. Pracovně jsem si to pro sebe nazývala jako nízké sebevědomí. Tak nějak ten stav „chutnal“, a tak moc byl trvalý.

Na začátku byla obrovská vůle. Kdo ale trošku zná OCD, tak dobře ví, že ani nejsilnější vůle světa nemá šanci. To není jako vůle nezapálit si cigáro – prostě pravá nebo levá, tedy zapálíš nebo nezapálíš. Ano nebo ne.

OCD a všechny další negativní programy uvnitř nás jsou spíš jako hořící cigareta, ale UVNITŘ nás, řekněme třeba v plicích. Sice můžu mít vůli ten kouř uvnitř na chvíli zastavit, abych cítila i něco jiného, třeba voňavého, ale nejde to napořád. Jednou stejně přijde ten moment, kdy všechen naakumulovaný kouř prorazí tu zátku vůle, vybuchne jako sopka a celé nás zaplaví. Zase tím strachem, smutkem, úzkostí… doplňte si sami.

Svádět boj se svými „uvnitř“ hořícími cigaretami, každý den do 12ti, byla obrovská škola. Díky tomu jsem si dovolila v reálu konečně uvidět, že většinu svého potenciálu využívám k tomu, abych byla tím, čím nejsem. VĚTŠINU ČASU jsem byla tím, čím nejsem a co mi zapřičiňovalo vnitřní úzkost a strach. A pak přišlo rozhodnutí, vůle, která řekla – jsem na to sice krátká, ale stejně říkám: TOHLE UŽ NECHCIII!

———-

Nakonec to tedy nebyla jenom ta vůle, ale hlavně VÁŠEŇ, kterou jsem v sobě zažehla a která mě žene doteď. Vášeň k PRAVDĚ. Kdykoli se kolem mě mihne jak ve vnějším, tak ve vnitřním světě, a tichým hláskem zazpívá „Tady jsem, stojíš o mě?“, ihned se naplno rozběhnu a bez ostychu bořím všechny lákavé, hlasité kulisy iluzí, které ji v rámci Máji zastiňují a přehlušují.

Byla to vášeň k pravdě o sobě i okolí, která mě uzdravila. A uzdraví i vás! Tedy máte-li aspoň špetku dobré vůle 😉

S neutuchající vděčností za to, kolik pravdy se dá každý jeden den prožít do oběda i po něm 😉

Lucka