Míra lásky, kterou jsi schopen hmotě a jejím hmotným obyvatelům vdechnout každým svým pohledem, citem, úsudkem a činem, závisí na tom, jak čistou nádobou jsi. Ne na tom, kolik bys chtěl nebo kolik se umíš obětovat. Čím čistší nádoba, tím víc tekutého světla pojme. Tím radostnější realitu si tu odprožije bez ohledu na kulisy. Tím víc si může vymýšlet, co všechno by ještě šlo vytvořit. Ze zvědavosti. Protože ví, že hmota vtahuje a tedy se na ni nesmí upnout, jinak světlo pohasne a prožitek extáze ze samotného bytí také. Každý popud z ega je vázaný na okolní svět, tedy na hmotu. Hmota je iluze zrcadlící vyšší realitu toho, kde věci…

Studuju na učitelku, a přitom mám takový… Nevysvětlitelný strachy být učitelkou! Napsal jsem knížku, říkají že je hodně dobrá… (Btw vážně je!!!) Ale já nechci, aby někdo věděl, že jsem ji napsal! Ať dělám co dělám, pořád mám pocit jako bych byl/a ve vězení! I když se mi vlastně všechno daří a plní jak chci, tak někde vnitřně pořád šíleně trpím… Když se něco nedaří nebo se o něco snažíme, máme obvykle plán, jak to zlepšit nebo dosáhnout a jdeme si za tím. Pokud se ale 3D svět zasekne a naše úsilí se nám nevrací, obvykle hledáme kde je chyba. Dle úrovně vědomí vyhodnotíme buď, že za to můžou ti…

Tady a teď dávám k dnešnímu dni výpověď z mého příběhu všem bytostem (ať už viditelným či neviditelným), které neodpovídají nejradostnější možné úrovni mého příběhu. Tímto daruji svobodu všem částem vědomí svých i druhých, které jsem kdy k sobě smluvně připoutal/a spolu s omezením svobody své i jejich, a tuto svobodu nyní vracím sobě i jim. Tady a teď tedy ruším všechny smluvní a magické úkony, které kdy omezily svobodu moji či druhých bytostí, a nastavuji jim i sobě namísto toho plnou svobodu. S díkem za možnost být inspirovaná vašimi nádhernými příběhy, Lucka

Většina problémů ve všech typech vztahů vzniká proto, že nejsme schopni: 1) vidět věci pravdivě. To je obvykle doprovázeno nějakou formou strachu o nás samotných, který funguje jako okov k dané nepříjemné situaci nebo osobě. Pokud změníme úhel pohledu a dáme průchod 2) EMOCI, která takový příběh kóduje do nekonečné smyčky, rozpustí se a narativ našeho života s dotyčnou osobou se sám změní. Takže si dáme jeden příběh z každodenní praxe. Pokud tě kontinuálně deptá třeba tchýně tím, že ti neustále předhazuje, jaký más doma binec a že by ses měla starat o jejího syna svědomitěji a vařit lépe, všechno v tobě prvně buble zlostí. To se jí to, babě…

Tady a teď se rozhoduji VIDĚT PLNOU PRAVDU ve všech projevech a záznamech mého života. Dovoluji si vidět a cítit všechny aspekty mých zkušeností, emocí a spekter mého bytí a to napříč všemi mými záznamy, světy, časy, životy a fragmenty. Tady a teď plně přijímám svoji schopnost vidět i se všemi důsledky, které tato schopnost přináší. Rozhoduji se neuhnout svým zrakem a vždy plně vidět pravdu a rozhoduji se jít vstříc veškerým navazujícím zkušenostem, emocem, bolesti i dalším záznamům, plynoucím z toho, že VIDÍM. Rozhoduji se nepokřiveně vnímat vše, co vidím, rozhoduji se neklopit zrak, rozhoduji se plně přijmout ZODPOVĚDNOST z toho, co ve mně samotné vše viděné spouští, a…

Takhle nějak vnímám omezenost lidského vnímání já. Naše vědomí je nesmírně malinkaté a tedy omezené na to, aby bylo schopno pojmout vše co jest, počínaje galaxiemi a vesmíry a konče božskou podstatou třeba každého jednoho fotonu. Což neznamená, že nemáme o pochopení univerza v sobě sama usilovat. Nicméně jakýkoli závěr, který by z toho chtělo naše ego vyvodit a pojmenovat, je prostě pořád jen lidským závěrem, byť sebemoudřejším. To, co je všude a ve všem, stejně jako co to není (navzdory tomu, že je vším), začínáme být schopni zlomkovitě chápat totiž stejně až ve chvíli, kdy nám na to přestanou stačit slova. Nicméně pokoušet se o pojmenování je krásná a…

Tady a teď ruším všechna svoje vyřčená „navždy“, „navěky“ a „napořád“ a měním jejích platnost do „teď“. Právě teď a právě tady také ukončuji platnost veškerých svých slibů, poděkování a neukončených vyjádření vděku a taktéž děkuji všem zúčastněným za tuto zkušenost. Dále se tímto rozhoduji ukončit své zkušenosti zavděčení a vědomě je nahrazuji rozhodnutím čistého poděkování v příslušném okamžiku. Odteď se rozhoduji přijímat všechny dary života a dovoluji si tuto obdrženou energii vracet zpět do koloběhu tam, když zřím a ucítím,že je možno nebo třeba. Ruším také svoje přesvědčení, kdy bylo po věky a životy nastaveno vracet obdržené dary témuž dárci, a ruším tímto všechny závazky z darů a pomocí…

Dlouho jsem vám sem nedávala žádný akašický příběh, tak to dneska napravíme 🙂 Žila byla jedna oficiální psaná historie dějin, která se však dost často lišila od reálných příběhů daných osob. A tak mi byl po době zase ukázán příběh slavné osobnosti, abych si opět mohla připomenout, proč mě dějepis nikdy ve škole nebavil: protože mu chyběly jak souvislosti, tak zkušenosti a drby ze života lidí, a taky dost často pravdivost (však dobře víme, že historii píšou vítězové). Byla to slavná panovnice, jejíž zápisy hlásají, že prvorozeným dítkem byla dcera. Kecaj. Prvorozený byl syn, který se narodil mrtev nebo umřel během porodu, a až za ním se vydrápalo na svět…

Dnes jsem si vzpomněla, jak jsem před pár nedávnými lety každé ráno vstala a „přetahovala“ se se svými vnitřními zatěžujícími přesvědčeními a programy o to, kdo pro ten JEDEN DEN vyhraje. Měla jsem jich aktivně spuštěných desítky, silně zažrané až (doslova) do kůže, a i když jsem tehdy ještě netušila, jak se s takovými programy a nepříjemnými pocity pracuje, věděla jsem, že takhle už to dál nejde. A protože jsem už po těch letech ve slepotě nedokázala vidět světlo na konci tunelu, soustředila jsem se vždy „jen“ na ten jeden DEN. Tehdy jsem pochopila, že každý DEN je jako celá jeden ŽIVOT. Ke každému jednomu ránu jsem začala přistupovat tak…

„…Mám sennou rýmu, jarně-letní alergii na traviny, seno, prach, některé obilniny a stromy. Pšikám, vše mě svrbí, červené oči. Roky chodím na alergologii, klasické prášky, vakcíny, jednou kortikoidová injekce. Zkoušela jsem např. i akupunkturu, všechno bez výsledku, alergie je stále a dost mě omezuje. Léto bych si ráda užila, byla venku, ale občas musím zůstat doma, neustále tahám hromadu kapesníků, hůře se mi dýchá, beru utlumující prášky atd….“ Loni v létě jsem obdržela tento e-mail od jedné krásné ženy, která sebrala odvahu a řekla si o vzkaz duše. Ten se týkal krize vztahu rodičů, když bylo té ženě asi 9 let. I ona sama si vzpomněla, že alergie jí začala…