Takhle nějak vnímám omezenost lidského vnímání já. Naše vědomí je nesmírně malinkaté a tedy omezené na to, aby bylo schopno pojmout vše co jest, počínaje galaxiemi a vesmíry a konče božskou podstatou třeba každého jednoho fotonu. Což neznamená, že nemáme o pochopení univerza v sobě sama usilovat. Nicméně jakýkoli závěr, který by z toho chtělo naše ego vyvodit a pojmenovat, je prostě pořád jen lidským závěrem, byť sebemoudřejším.

To, co je všude a ve všem, stejně jako co to není (navzdory tomu, že je vším), začínáme být schopni zlomkovitě chápat totiž stejně až ve chvíli, kdy nám na to přestanou stačit slova. Nicméně pokoušet se o pojmenování je krásná a smysluplná cesta, neboť tím Jeho podstatu můžeme lidskému vědomí alespoň vzdáleně přeložit a tím se jí v lidských tělech zase o krůček přiblížit.