HMOTĚ VDECHUJEME LÁSKU MY, NIKDY NE NAOPAK

Míra lásky, kterou jsi schopen hmotě a jejím hmotným obyvatelům vdechnout každým svým pohledem, citem, úsudkem a činem, závisí na tom, jak čistou nádobou jsi.

Ne na tom, kolik bys chtěl nebo kolik se umíš obětovat.

Čím čistší nádoba, tím víc tekutého světla pojme. Tím radostnější realitu si tu odprožije bez ohledu na kulisy. Tím víc si může vymýšlet, co všechno by ještě šlo vytvořit. Ze zvědavosti. Protože ví, že hmota vtahuje a tedy se na ni nesmí upnout, jinak světlo pohasne a prožitek extáze ze samotného bytí také.

Každý popud z ega je vázaný na okolní svět, tedy na hmotu. Hmota je iluze zrcadlící vyšší realitu toho, kde věci ve své pravdivosti JSOU a jak věci JSOU. Jaká je pravdivá dynamika našich vztahů k čemukoli a komukoli, takové projevy bude hmotný svět odrážet. Měnit svět z úrovně hmoty na pomocí vůle ega je sice možné, avšak nadále generuje utrpení. Vždy.

Proč? Protože ego, tedy my jakožto Lenka, Eda i Karel odvedle, chce zažívat blaho, radost, přijetí. A protože panuje pouze ve hmotě a nezná nic jiného, než právě hmotu, začne se snažit o svoje vymyšlené mety.

Pokud to dělá proto, že si hraje, pak je to v pořádku. Kreativita a hra je součástí nejvyššího blaha a proto je podporována.

Pokud to dělá proto, aby nashromáždilo více hmoty, zážitků a domnělého štěstí/radosti, pak nutně generuje utrpení.

Cílem nás všech, kdo jsme se probudili do svého světla a jsme na dvojí misi (jedna mise za roli Karla, který dejme tomu koná svoji 3D profesi jakožto kuchař, a druhá za světlo, tedy za lásku a laskavost, která za to nechce nic zpět), je rozšířit svůj úhel pohledu a zvýšit svoji vibraci.

Ne proto, abychom potom jakožto Karel měli jen skvělé zákazníky a boží plat, případně byli rentierem a nemuseli se dřít. To je výmysl ega a vygeneruje tedy jakožto princip hmoty, jen další utrpení. Další smyčku téhož, z čeho jsi utekl.

Ale proto, abychom jakožto Karel prošli všemi předem danými milníky po cestě chlapa/ kuchaře, ale taky jeho dalších rolí jako řidiče, rodiče, pacienta, souseda… V laskavosti. K sobě i druhým. Milníky jsou jasné, těm nepředejdeš. I když o nich třeba i předem někdy víš. Můžes si dát výhybku a zmanifestovat si namísto kariéry kuchaře cestu makléře.

Pokud je to z radosti, je to v pořádku. Nadřeš se pro svoji změnu profese, ale budeš žít to, co miluješ.

Pokud je to proto, abys unikl ze stávající reality, která ti generuje utrpení, pak tě čeká zase podobná nespokojenost jako na původní cestě.

Jenom v jiném kabátku.

A pak ty milníky. Osudová setkání s milovaným i parazity. Ztráta peněz, výhra v loterii. Nemoc sebe nebo dětí, tomu všemu se nedá vyhnout.

Ale dá se zkorigovat intenzita zkušenosti. Takže pokud zvyšuješ svoji míru laskavosti ke všem a všemu, pak je velmi pravděpodobné, že tvůj životní milník „autonehoda“ nakonec dopadne jenom jako poškrabaný lak na autě. Ale vyleká tě stejně, jako bys měl sešrotované sedačky. Protože ten milník nelze přeskočit. Jen ta hmota to odrazila laskavěji. Díky tobě. Tohle nejde koupit ani naučit, tohle je pravdivost a opravdovosti ve svém nitru, k sobě samému.

To JEDINÉ, o co se tu celou dobu jedná, je to, JAK ZAREAGUJEŠ.

Vesmíru je úplně jedno, jestli bude Karel zrovna v botách kuchaře nebo makléře. To si nastav jak chceš.

To, jak ZAREAGUJEŠ a kolik laskavosti k sobě (prvně!) i okolí v situaci budeš schopen prožít a promítnout do hmoty svými činy, už není záměr ega, ale touha ducha. Je to něco, na čem opravdu stojí za to dřít, a to za POMOCI ega.

Abys mohl být laskavostí, potrebuješ vymazat všechny jizvy a zkušenosti, kterými se ego cyklí ve své jedinečnosti.

Ve kterých ještě věříš, že se ti věci dějí proti tvé vůli, lidé se staví proti tobě, tvoje tělo bolí a duše pláče. Je potřeba vymést pavouky a temné rohy, aby se tvoje radost a laskavost při příští životní zkoušce stáhnout na tom, že uvěříš… Že někomu stojíš za to, aby proti tobě zbrojil.

Že tvoje tělo ti háže klacky pod nohy a proto generuje bolest. Že nemůžeš být tím, kým jsi, protože ti do toho hned po vzbuzení háže vidle deprese a úzkost. Že jsi tak jedinečný, že stojíš vesmíru za to, aby tě zkoušel, posílal na tebe monstra a topil tě v dluzích proto, abys trpěl.

Že potřebuješ změnit realitu, kulisy nebo lidi k tomu, abys mohl být šťastný, abys byl laskavý, abys byl soucit sám. Ne, ty jím potrebuješ pro svoje blaho byt naopak I PŘESTO, že objektivně vzato procházíš utrpením.

Každý z nás je objektivně vzato víceméně nonstop v určité fázi utrpení, protože hmota nic jiného vygenerovat neumí. Jsme to my, kdo jí vdechuje lásku. Nikdy ne naopak.

L