Poprosil mě při terapii o vzkaz duše jen úžasný muž ve středních letech. Krásný, zajištěný, miluje děti… Jen pořád čekal na tu pravou. A čekal a čekal. Potkával pořád ty nepravé, kde to nebylo ono.

Když se kolem něj ale konečně mihla ta, která by téměř dokonale splňovala všechny jeho představy požadavky, nějak to drhlo. Jako by se bál k ní přiblížit. A když už přemluvil a překonal svůj strach, sváděný na počáteční stydlivost… Začala couvat a uhýbat pro změnu ta dáma. A to navzdory oboustranným sympatiím. Prostě něco tu nehrálo natolik, že už si toho všiml i on sám.

Jeho mysl se totiž držela starého programu „už nikdy nechci potkat pravou lásku, protože když ji potkám a budu naplno milovat, ublíží to nám oběma“. O tomhle programu ale samozřejmě nevěděl, takže se projevoval tak, že buď ho provázely ženy, do kterých nebyl zamilovaný, anebo sám ty potenciálně pravé partnerky podvědomě od sebe odháněl. Vlastně byl v permanentním strachu se opravdu zamilovat.

Kdysi dávno byl dost možná svědkem příběhu, kdy za to, že miloval, byl potrestán on i jeho drahá. Musel se dívat na to, jak mu jeho dívku odvedli, odtáhli, a před jeho zraky poslali na smrt. Umučili. Jeho mysl si z toho pod tíhou silného traumatu odnesla přesvědčení, že ta dívka umřela kvůli němu proto, že ji miloval. Chtěli ublížit primárně jemu, ne jí. Povedlo se jim to, bolest si nese dodnes.

Tady a teď ruším odpovědnost za životy druhých lidí, a to napříč všemi světy, časy a záznamy. Ruším všechny závazky, teď teď teď a tady. Je bezpečné milovat i být milován,a tímto s láskou přijímám i všechny zkušenosti svojí duše, kdy to bylo jinak. Děkuji.

S láskou a úctou k vašim příběhům,Lucka