Děkuji Vám moc! Sedí to neskutečně moc. Přesně tak to je. Celý život čekám čekám a furt se od něho nemůžu odpoutat. A mate pravdu. Myslím, že pokud mu dokážu opravdu odpustit a odpoutat se od toho tak se to vše konečně pohne a potkám toho pravého. Musím hlavně překonat teď ten smutek a to ztrapnění…

Takovouto reakci jsem dostala od ženy, která mě požádala před časem o vzkaz duše. Viděla jsem nádvoříčko nějaké větší rezidence, s proutěnými křeslem a palmou. Křeslo bylo prázdné, palma se lehce ovívala průvanem. Tam někde se vyskytovala v tom příběhu i ona žena.

Ucítila jsem hluboký smutek a nekonečné čekání. Čekání na muže, který už se nikdy nevrátil. Ona však na něj čekala patrně do konce života. Už nepřijel, opustil ji. Ona si to však odmítala přiznat, ač všichni okolo to dobře věděli, jenom ona ne. Neumřel, prostě odešel. Krásný muž v uniformě, který jí zlomil srdce. Ona v tom příběhu jeho zradu odmítla přijmout a od-pustit, a tak si ji s ním do tohoto života přišla znovu prožít, aby ho tentokrát zvládla pustit a jít dál, žít svůj vlastní autentický příběh.

Nyní, tady a teď, se rozhoduji ukončit napříč všemi časy a prostory všechny staré příběhy smutku a čekání na milované muže, a rozhoduji se tady a teď pro nový příběh plný lásky a světla, na který mám plné právo. Rozhoduji se být svobodná a odpouštím ze sebe a od sebe všechna stará pouta, závazky a přesvědčení, které nejsou v souladu s nejvyšší láskou a světlem. Tak jest!

S úctou k vašim příběhům

Lucka