Příběh z Akáši: O bolestné samotě

Měla jsem několikaleté období, kdy jsem trpěla hlubokým smutkem z pocitu, že jsem na všechno sama. A to i přes to, že jsem měla kolem sebe spoustu milujících bytostí – jak v rodinném, tak pracovním prostředí. Jednoho dne jsem konečně pochopila, že je to pouze zamotanost mých předchozích zkušeností, ze kterých si moje Ego vyprodukovalo tento PROGRAM SAMOTY a nyní mi ho všude zobrazuje a nastrkuje. Uvědomila jsem si, jak je směšné a proti logice, říkat v přítomnosti svých milovaných lidí, jak jsem na všechno sama. A stejně tak jsem si všimla toho, že můj pocit samoty se vůbec nemění v závislosti na tom, s kolika lidmi pobývám. 

Jednoho dne mi byl v meditaci ukázán dávný prakořen tohoto smutku a neustálého neopodstatněného pocitu osamění.

Uviděla jsem ženu s dlouhými šedými vlasy. Ačkoli byla dosti stará, byla stále krásná a působila poměrně vitálně i přesto, že byla na sklonku svého života. Procházela se ve své zahradě plné olivovníků a vinné révy. Najednou mým tělem projel trýznivý pocit, který řezal jako čepel až do hloubky srdce. Pocit hlubokého smutku z toho, že ta žena umírá, a umírá sama. Sama bez pozornosti či přítomnosti kohokoli, bez svých milovaných. Když se po své zahradě předchozích několik let v samotě procházela, zvládala svoji osamocenost tiše polykat. Ale ve své poslední hodince ji pocit samoty plně prostoupil a ona se zalykala pod jeho tíhou. Umírá. Sama.

Zklamání, hořká lítost, žal. Tito všechno čekalo na to, až je někdo osvobodí. Až jim někdo dá průchod a zároveň uzná jejich existenci. Ta žena už to nestihla, odešla a její příběh skončil. Ty emoce však zůstaly, zkrátka nestihly odejít. A tak čekaly až do toho dne, než byly konečně znovu spatřeny, plně prožity a příběh zklamání tak znovu ožil… aby mohl navždy umřít.

Od toho dne už nic nebylo jako předtím. Mé dny začala prostupovat bezpodmínečná, lehká radost. Až nyní jsem si uvědomila, jak předtím samota prostupovala každý můj čin a jak smutný a náročný život jsem předtím žila. Nosila jsem si v sobě panický strach ze samoty tak dlouho, až jsem málem zešílela.

Zato nyní, když se mi někdy náhodou podaří se naskytnout o samotě, tak si chvíle strávené s touto „dámou“ nesmírně užívám. A potom si vzpomenu a znovu děkuji mé Duši, mému Vyššímu já za to, že mi tento vzkaz v podobě pocitů samoty trpělivě denodenně ukazoval až do jeho pochopení, i když to celé pro mě bylo bolestivé. A hluboce se skláním před mým Egem za to, že bylo ochotno na moji žádost ustoupit stranou a umožnilo mi přeložit si ten bolestivý, avšak léčivý vzkaz od mé Duše. S Láskou děkuji a v radosti kráčím dál po své cestě prosté každodennosti. 

Děkuji svému Vyššímu Já, které mě tak dlouho láskyplně navádělo k tomuto uvědomění si vlastního omezujícího programu, v jehož překročení mi zprvu bránila důvěra v příběhy předkládané Egem. (Abychom si rozuměli – miluju svoje Ego a rozhodně jeho existenci nijak nezlehčuji. Naopak jsem za jeho přítomnost ve svém pozemském životě moc vděčná. ALE osobně nepovažuji za moudré, abych to bylo Ego, kdo pro tuto pozemskou cestu řídí směr i celému zbytku „posádky“ – tedy duši a tělu.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *