VZKAZ DUŠE: Muži kam se podíváš

RUŠÍM svoje rozhodnutí být zodpovědná za životy ostatních, mužů i žen, a vracím ji tomu,kdo životy dává! Jen on je může vzít.

… MUŽI, MUŽI, MUŽI. Tak nějak by se dal shrnout vzkaz duše jedné úžasné dámy, v kterém obstávala bravurně. Léta a léta. Jen… Jen ji to šíleně vysilovalo.

Sourozenec v dětství? Kluk. Děti? Samí kluci. Zásadní aktuální životní témata? Muži. Vztah se všemi muži svého života, své rodiny jedním slovem? Služba. Služka. Uf.

Cítila se za všechny důležité může podvědomě zodpovědná, a pokud jí některý muž ze života odcházel, prožívala kromě klasického smutku i tiché, trýznivé pocity selhání. Viny. Tohle nebyly normální rozchody ani běžné mateřské pocity u synů měnících se v samostatné muže. To bylo šílenství. Tiché, aktivní, hluboko skryté.

Proč, když vypadala navenek jako tvrďačka a je to nádherná ženská, která může mít na každém prstu deset mužů, se točí v kruhu samoty a selhání? A proč má vůči všem mužům svého života podvědomě potřebu jim sloužit 100x přes svoji hranu a stejně má někde uvnitř strach, že nikdy nebude dost?

Jasně, každý z nás máme jako životní téma sebelásku. Ale tohle bylo jiné. Mužských rolí v aktivní či pasivní formě měla okolo sebe až moc, a ženy naopak chyběly. Tohle si říkalo o vzkaz duše.

Kdysi dávno měla na starosti malý klučičí oddíl. Asi synové vojáků, kteří šli dobývat novou zemi. Starala se o ně jako taková družinářka na plný úvazek. Byla skvělá. Vařila, dávala na ně pozor… Klukům bylo asi tak mezi 5-15 roky. Ti starší se těšili, že je táta třeba vezme na bojiště, ti málo si hráli v bezpečí tábora na indiány a byli rádi, že zažívají dobrodružství v rámci dětského oddílu.

Jedno dítko bylo její. A taky manžel, voják, který jim zajišťoval bezpečí a kterého milovala natolik, že kývla na tuhle nevděčnou práci družinářky a jela se všemi do neznáma, do válečného nebezpečí.

A pak se to stalo. Velitel odjel za svými vojáky v domnění, že jsou všichni v dětském táboře v pořádku. Žena šla do vozu s potravinami uvařit něco svým svěřencům, když se strhla mela. Oheň, kouř, šípy a řev. Napadli je domácí osadníci ve chvíli, kdy byli absolutně nechránění. Nemohli se nijak bránit.

Žena vyběhla do zmatku mezi kouř a podařilo se jí najít svého malého milovaného synka. Popadla ho a schovala se v dřevěném voze. Nikoho dalšího zachránit nestihla, neviděla na krok, byl zázrak, že měla to štěstí a měla u sebe aspoň svého malého.

Za stěnou vozu se ozýval šílený křik, létaly šípy vzduchem. Slyšela každého jednoho svého svěřence plakat smrtelnou bolestí. Byla v ohromné panice, všechno to bylo tak rychlé. Nakonec i vůz shořel a s ním i celý tento příběh. Příběh ženy, které nemohla udělat nic víc, než udělala. Ženy, která umírala v obrovské vině za to, že nezachránila ty kluky venku. Děti, ze které byla zodpovědná.

A ještě ke všemu životy všech všech 7 chlapců vyměnila za život jediného syna. V posledních chvílích příběhu si vyčítala, že nevyběhla ven a nechránila i ten zbytek. Myslela si, že selhala jako žena, jako matka, jako člověk. Rozhodla se, že to všem těm chlapcům chce vrátit, rozhodla se cítit odpovědnost za jejich životy. A měla pocit, že i kdyby se přetrhla, nikdy její péče a energie nebude dost na to, aby odčinila svoji Sofiinu volbu, ze kterou se tak vinila.

A přitom ta žena byla tak silná a úžasná! Zvládla se v těžkých podmínkách starat o družstvo chlapců, chránila je do poslední chvíle a dokonce chovala svého synka v náručí ve chvíli,kdy příběh skončil. Zaslouží si uznání. Už ví, jaké to je, uvěřit tomu, že jako žena selhala. Že mužům něco dluží, ze jim to musí odmakat.

Konec. Dost! Tak jak jsem, jsem dost. RUŠÍM svoje rozhodnutí být zodpovědná za životy ostatních, mužů i žen, a vracím ji tomu,kdo životy dává! Jen on je může vzít. Ruším všechny svoje závazky a vinu, a to napříč všemi příběhy a časy. Rozhoduji se být zodpovědná jen sám/a za sebe a svůj život,a tak to také je.

S velkou, velkou pokorou

Lucka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *