Kdysi dávno si vědomí jedné ženy zakódovalo příběh nešťastného mateřství. Byla druhou manželkou severského starého krále, svatba byla narychlo, aby se měl kdo starat o královy malé děti z prvního sňatku. Jak už to ale v královských kruzích bylo zvykem, král a jeho nová manželka byli pokrevně spříznění a při početí prvního (a posledního) dítka se tato událost nehezky podepsala na vzhledu i zdraví miminka.

Mladičké královně se narodilo velmi znetvořené děťátko, a protože společenské tlaky na dědictví i korunu byly značně neúprosné, hrozila mu navíc neustálá smrt ze strany dvorních intrikánů. Dítě bylo přihlášeno ihned po porodu za mrtvé, královně brzy zemřel její starý manžel a ona na všechny svoje smutky zůstala úplně sama…

NESMĚLO se o dítku MLUVIT, žilo odmala zavřené ve věži a královna za ním tajně docházela. Strach z toho, že by se o něm někdo dozvěděl a za jeho postižení ho odstranil, byl natolik silný a hluboce zakořeněný, že ačkoli svoji misi tehdy zvládla na jedničku (o dítku se historie opravdu nedozvěděla, královna byla vedena jako bezdětná), frustrující zákaz mluvit o svém dítěti si v rámci traumatu zafixovala tak hluboko, že na ni vyskočil i v dnešních dnech.

Paradoxně až při početí druhého miminka si tato žena sama na sobě všimla, že se až nelogicky bojí o svém těhotenství komukoli kromě manžela říci, a nemohla si v tom pomoci. Nedávalo to smysl a sama si to nedokázala vysvětlit…

Když už byla tato žena těhotná dostatečně dlouho na to, aby to už i bylo vidět a bylo zkrátka na místě tuto radostnou novinu oznámit světu, setkávala se navíc s velmi podivnými reakcemi. Lidé v okolí se neradovali jako u prvního miminka, většinou jen mlčeli a nebyli schopni slov. Naštěstí chápala, že je to jen ONA SAMA, kdo v sobě nosí nějaký prapodivný program strachu z těhotenství, protože ty reakce okolí byly podezřele podobné i u lidí, kteří se neznali a u kterých by to nečekala.

Sebrala odvahu a zeptala se, co se to ksakru děje? Zda snad v sobě má nějakou část, která si dítě z nepochopitelného strachu nepřeje, ačkoli ta žena sama za sebe po druhém miminku moc toužila? V tu chvíli na světlo vyvředly staré emoce obrovského traumatu porodu nemocného dítěte, které bylo odsouzeno buď k okamžitému zabití, nebo k šílenému živoření daleko od společnosti. Traumatu z bezmoci matky, která milovala jak jen nejvíc jako matka mohla, ale stejně to nestačilo.

Nejhorší pro ni asi bylo se rozhoupat a položit si otázku, zda má odvahu s tím něco udělat. Naštěstí odvahu našla a přišla.

Samotný odblok doprovázený slzami staré bolesti trval během našeho sezení asi 3minuty. Tři minuty nepohodlí, které jí změnily život. Vzápětí jen s údivem pozorovala samu sebe, jak spontánně sděluje náhodně potkávaným lidem, že je těhotná a s ještě větším úžasem byla svědkem toho, jak NADŠENĚ tito lidé její zprávu přijímali a upřímně jí gratulovali! Ach, děkuji odvaze této ženy, neboť díky naší spolupráci jsem směla být svědkem dechberoucí proměny, díky které se jedno krásné dítko narodilo do úžasného prostředí lásky, namísto do atmosféry potlačovaného strachu, který sem do tohoto už dávno nepatřil

S pokorou a radostí za každý život přivedený do lásky,

Lucka